Sklenářovice

Sklenarovicky most

Když 15. února 1655 sjela ze svahů Rýchor vůbec první písemně zaznamenaná lavina v Krkonoších a strhla dvě sklenářovické chalupy, v nichž z patnácti zasypaných osob osm zahynulo, předznamenala zároveň tragický osud této malebné vesnice v zapomenutém koutu krkonošské přírody. Osada se prvně připomíná roku 1515.

Vznikla však nejspíš mnohem dříve kolem původní sklářské pece. Největší rozkvět jí přinesla zlatá horečka v 16. století. V bukovém příšeří Bartova lesa stále jakoby dozníval halas kovkopů Kryštofa z Gendorfu a množství zachovalých hornických stařin dodnes připomíná ohromný rozsah díla. Chudá naleziště se záhy vyčerpala, horníci odešli za lepším a pro místní zbyl klopotný život hospodářů na kamenitých políčkách sevřeného údolí někdejší Staré Vody. Ještě na začátku 20. století měla vzkvétající obec s vlastní samosprávou, školou, mlýnem a dvěma hostinci 220 obyvatel ve 42 domech. Ti byli po druhé světové válce vyhnání do Německa. Po 12. srpnu 1946 zůstala v nejhořejším baráku ve vsi jediná rodina antifašisty Aloise Hofera. Stavení postupně chátrala a brigádníci ve službách pastvinářského družstva z Mnichova Hradiště tomu rozhodně nebránili. Z nepochopitelných důvodů nedostaly Sklenářovice, ani Verneřovice na odvráceném svahu Sklenářovického vrchu, šanci na záchranu prodejem chalupářům. Definitivní konec přišel s akcí „Demolice" v roce 1959 - 60. Ženijní jednotka československé armády pomocí trhavin a vojenské techniky srovnala se zemí na tehdejším trutnovském okrese celkem 254 objektů. Bohužel i celé Sklenářovice.

Zdánlivě opuštěná krajina dnes láká především jako memento. Hluboce zaříznuté údolí s rozsáhlými loukami lemované lesy, je přírodní útvar krásný sám o sobě. Kdo zažil zdejší jara s tisíci květů bledule jarní a křivatce žlutého, zpestřených ojedinělými keříčky narcisů ze zaniklých zahrádek, s rok co rok řídnoucí vlajkoslávou třešní a jabloní probleskující v křovinách náletů, ví své. Negativní dopad „hospodaření" let minulých, vystřídal po roce 1990 projekt Správy KRNAP podporující tradiční horské farmaření a obnovu kulturní krajiny. Proto můžete při procházce od parkoviště nad Bystřicí s informační tabulí a mapou, po nové cestě proti proudu Zlatého potoka, provázeni tajemným „geniem loci", obdivovat obnovený unikátní most s jedním obloukem i zbytky stejnou stavební technikou rovnaných břehů kdysi zlatonosného potoka, zachovalé zdi vodního mlýna i několik osamělých  polorozpadlých „mlíčnic", přírodních chladniček s tekoucí vodou, z nichž jedna u cesty je rovněž obnovena a především obhospodařovanou potoční nivu, zbavovanou postupně náletových dřevin a plevelných rostlin i pravidelně kosené louky s experimentálním biologickým kompostováním organické hmoty. Tím spíš vyniknou agrární valy s kamennou rovnaninou podezdívek, prozrazující dispozici jednotlivých staveb s vykřičníkem letitých „domovních stromů" javorů, lip nebo jasanů. Drobní koníci i stádečko mladého hovězího dobytka a několik ovcí a koz, které tu pase „indián" Sýkora se svojí družkou, patří farmě Hucul z Janovy Hory. Od brodu vlevo po staré polní cestě se dá vystoupat na kraj lesa k mysliveckému posedu /Pozor, vpravo je II. zóna národního parku, a po lesní svážnici kousek nad ním doleva dojdete k žlutě svítící obnovené ochranné kapličce, zbudované sedlákem Josefem Franzem v roce 1874. Zda se po asfaltové silnici vrátíte na parkoviště nebo protáhnete výlet na hřeben, kolem Pašovky k Rýchorské boudě, je jen na vás.

Sklenářovice